Trhu chybí páky k vyléčení zdravotnictví.

(kapitola k aktuální situaci ve zdravotnictví, která se nedotýká jen homocysteinu)

V tisku houstne zveřejňování informací a názorů k počinu lékařů, kteří se dožadují zvýšení svých platů. Na většinu z nich by bylo třeba reagovat, což nelze stihnout. Vyberme proto k zevrubnějšímu okomentování alespoň jeden názor, který nelze pominout:

Pan Adam Ábelovský napsal v závěru svého článku „Zdravotnictví vyléčí jedině trh“ (LN 30. 12. 2010, rubrika DISKUSE): „Petr Nečas a Luboš Heger musí ustát současnou situaci a začít problematiku zdravotnictví řešit systémově. Nikoli regulačními poplatky, nikoli škrty a změnami ve mzdách. Jde totiž o mnohem víc než jen o cenu práce lékaře.“

S těmito slovy nelze než souhlasit, ba dokonce by měla být podtržena. Kritik a výhrad k postoji lékařů a k celé situaci ve zdravotnictví bylo a jistě ještě bude dost. Co ale dosud chybí jsou pokusy o systémové řešení problémů péče o zdraví a o nalezení nové koncepce činnosti zdravotnictví. Pokusme se podívat na to, co by systémové řešení reformy zdravotnictví mělo obnášet. Na adresu autora článku o léčebném účinku tržních vztahů a mechanismů trhu na neduhy našeho zdravotnictví, je ještě třeba předeslat, že s jeho představami nelze souhlasit. V péči o zdraví jsou totiž také problémy, jejichž pozitivní řešení není možné sladit se zákonitostmi tržních vztahů.

Z tohoto hlediska se rýsuje největší nedostatek a jeden z hlavních námětů do diskuse kolem příští koncepce zdravotnictví, v tom, že všichni kritici opomíjejí, že i činnost zdravotnictví by měla mít nějaký cíl. Ten by měl být vytčen na začátku každého plánování. Z platných dokumentů formuluje cíl činnosti zdravotnictví alespoň z části článek IV dosud platného zákona č. 20/1966 a jeho novel: „Péče o zdraví lidu se zaměřuje především preventivně k ochraně a k soustavnému upevňování a rozvíjení tělesného i duševního zdraví lidu; zvláštní pozornost je přitom věnována mladé generaci a ochraně zdraví pracujících.“

Jde o doslovný přepis původního znění této části zákona z pera jeho socialistických autorů, u něhož, po vypuštění slov lidu a pracujících, zůstane text zdůrazňující prevenci, s nímž bude většina občanů jistě souhlasit jako s jedním z hlavních cílů (ne-li přímo jako s hlavním cílem ) péče o zdraví. Pokud nepodlehneme tendenci brát tuto formulaci jen formálně a nepřikládat jí praktický význam, lze ji přepisovat jako účelnou i do příštích páteřních zákonů zdravotnictví. Absence primární prevence civilizačních chorob je evidentně jednou z hlavních chyb současného zdravotnictví a výčet negativ a zdravotních postižení, které tato chyba plodí, vydá na samostatný článek. Nezbytnost stanovení cíle činnosti zdravotnictví vyplyne v dalších částech tohoto článku.

Představa účinné prevence ale vůbec nezapadá do tržních vztahů. Hybnou silou ekonomiky postavené na tržních vztazích je zisk. To platí i pro zdravotnictví. Každý, kdo poskytuje služby, nebo něco vyrábí a prodává, je dnes závislý na zisku. A k zisku se každý podnikatel dostává tím snáze, čím větší je okruh lidí, kteří jeho nabídku chtějí, nebo potřebují využít.. To platí i o zdravotnictví: podnikatelé ve zdravotnictví potřebují k tvorbě zisku co největší počty nemocných, zatímco prevence by jim je ubírala. Respektování této skutečnosti vedlo k postupnému utlumení preventivních programů a utvářelo naše zdravotnictví do podoby, kterou dnes známe.

Vezměme tedy předem na zřetel, že cíle prevence s touto podnikatelskou potřebou vůbec neladí dohromady. Je proto třeba prodiskutovat klíčovou otázku: Je celospolečenský zájem zlepšit zdravotní stav obyvatelstva tak velký, že je třeba zájmy podnikatelských subjektů oželet, nebo pro ně vymyslet kompenzaci jejich finančních ztrát? Nebo by bylo správné dávat nadále přednost volnému působení ekonomických zákonitostí trhu ve zdravotnictví a na péči o zlepšování zdravotního stavu občanů zapomenout s tím, že o své zdraví se každý musí postarat sám! To je dilema, které je třeba si ujasnit, než se s reformováním zdravotnictví vůbec začne.

Celá problematika reformy zdravotnictví je samozřejmě širší a složitější. Až sem nebyla zmínka o problému, kvůli kterému pan Ábelovský svůj článek napsal: o hrozbě lékařů, že podají výpovědi a odejdou. Podívejme se na něj nyní z jiného úhlu pohledu: Hrozba lékařů odchodem je poněkud v nesouladu s ustanovením § 55 zmíněného a dosud platného zákona 20/1966 Sb., v němž se praví: „zdravotničtí pracovníci jsou povinni vykonávat zdravotnické povolání svědomitě, poctivě a s hluboce lidským vztahem k občanům a s vědomím odpovědnosti ke společnosti“. Rozpor mezi ultimátem organizací lékařů a tímto ustanovením ponechám bez komentáře, ale s poznámkou, že vlády dosud neudělaly nic proti narůstající nespokojenost lékařů. Také tu připomeňme gesto lékařů po sametové revoluci, že je třeba peníze použít na řešení jiných problémů, než na okamžité zvýšení jejich platů, to že zatím počká. Čeká dodnes, ale pojďme dále.

Svrchu uvedené problémy nabudou na složitosti a objeví se v jiném světle, když k nim přičteme, že občané ČR žijí již delší dobu ve zdravotně kalamitním stavu. Je třeba zdůraznit, že takovou devastaci zdraví, jakou již delší dobu pozorujeme u pacientů v ordinacích a jakou vykazují zdravotnické statistiky, si jen málokdo dokáže způsobit sám vlastní nedbalostí. Zásadním problémem, za jehož vznik jednotliví pacienti nemohou, je všeobecně špatný zdravotní stav české populace, který je podle statistik výrazně horší proti stavu v zemích původní patnáctky zemí EU. Špatný zdravotní stav obyvatelstva ČR jde plně na vrub nadměrného rozšíření civilizačních chorob a je hlavní příčinou toho, že zdravotnictví nemá peníze na zvýšení platů lékařů a sester. Právě vyřešení tohoto komplexu problémů by česká reforma zdravotnictví měla zahrnout. Řešit tyto problémy je dnes naléhavější a proti minulosti i snazší k prosazení. Pomoc se nabízí v rozpoznání souvislostí mezi znečištěním ovzduší a nárůstem výskytu civilizačních chorob v ČR. Dnes dodatečně a s údivem zjišťujeme, že tato souvislost existuje a je tím článkem, který chyběl k pochopení problému vzniku civilizačních chorob. Mechanismy, kterými se to děje se marně pokoušeli najít hygienici ještě za totality.

Nebyli úspěšní, protože znečištění ovzduší se na zhoršení zdravotního stavu jen málo podílí přímým vlivem, ve který věřili. Zato velmi silně působí na zdraví nepřímo svým důsledkem v podobě kyselých dešťů. Co tyto deště způsobily v přírodě je všeobecně známé. Zdá se, že se dnes miliardové škody na lesích začínají scvrkávat v porovnání se škodami na zdraví, které po tomto zjištění bude Vláda muset řešit. Ke znovunastolení vztahu mezi znečištěním ovzduší a zdravím napomohli veterináři a horšící se zdraví jejich pacientů. Napomohli soustředit pozornost na kyselý déšť, který je jediným společně působícím faktorem, který dokážeme nalézt jako vysvětlení faktu, že v populaci koní a dalších velkých zvířat se nacházejí stejné civilizační choroby, jaké postihují již delší dobu populaci lidskou. Výklad těchto mechanismů alespoň zčásti vyplyne z dalšího textu. Nejprve k pravděpodobné odpovědnosti státu za tento stav:

Kyselé deště způsobila v ČR státní koncepce rozvoje energetiky v době totality, když vycházela z maximální možné úspory vedlejších nákladů tohoto rozvoje. To, že intenzivní obhospodařování zemědělských pozemků a kyselé deště zbavily kultivované vrstvy půdy téměř všech minerálů, je skutečnost, o které nemá smysl diskutovat. Je to stejné dědictví jakým je ekologická zátěž krajiny jedovatým odpadem, ježe důsledky tohoto dalšího dědictví teprve začínáme hodnotit. V úvodu k dalším úvahám se zaměřme na výpovědi lékařů nemocnicím a posuňme jejich hodnocení do poněkud jiné polohy, než v jaké se převážně jeví v mediích. Posun je možné začít citací z nedávného prohlášení prezidenta ČLK: S úvahou ministra Hegera, že kritickou situaci, která by vznikla v některých nemocnicích početnějším odchodem lékařů, by bylo možné řešit vyhlášením stavu nouze (podle zák. 240/2000 Sb.), MUDr. Kubek nesouhlasí, neboť podle něho nejde o mimořádnou živelnou událost. Mimo jiné k tomu napsal: „…Mimořádnou událostí je škodlivé působení sil a jevů vyvolaných činností člověka, přírodními vlivy a také konáním, které ohrožuje život, zdraví, majetek, životní prostředí a vyžaduje provedení záchranných a likvidačních prací…..“

Tato formulece je velmi důležitá: MUDr. Kubek ji ocitoval ze zákona 239/2000 Sb. jako obranu postoje lékařů s tím, že podání výpovědi lékařů není skutečností, která by odpovídala smyslu zákona a proto by nemohla být podle něho postižena. Posouzení, zda má prezident ČLK pravdu, odsouvám stranou, protože nesrovnatelně větší význam má tato citace v souvislosti se zhoršením zdravotního stavu obyvatelstva v uplynulých 60 letech.

Tady je jasná příčina zhoršení zdravotního stavu občanů v působení nekontrolovatelných přírodních sil spuštěných činností člověka. Kyselé deště mezi takto spuštěné síly rozhodně patří. Tyto síly uvedly v chod řetězec následků, na jehož konci je zvýšení úmrtnosti na KVO o více než 70 % za 36 sledovaných let. Tedy ne výpovědi lékařů, ale toto hrůzné zjištění by mělo být důvodem pro vyhlášení kalamitních opatření, která by nepříznivý zdravotní stav našich občanů začala napravovat. Navrhnout náplň a provedení účinných opatření je v silách existujících medicínských poznatků. Bez lékařů a státní pomoci ale není tato náprava proveditelná.

Existuje zde paralela mezi ekologickou likvidací toxického odpadu z titulu kontinuity vládní odpovědnosti a naproti tomu špatným zdravotním stavem obyvatelstva, který má na svědomí rovněž minulý režim. Jestliže se stát chce ujmout likvidace ekologických škod a ekologické zátěže a je ochoten postarat se o jejich zajištění, pak mu stejně přísluší řešit nepříznivý zdravotní stav občanů, který se sám od sebe, nebo pouze činností uvědomělejších jedinců nemůže zlepšit. To, že zdraví lidí je špatné, je třeba přičíst na vrub minulých vládních rozhodnutí a proto je i v tomto případě nutné vzít na bedra státu povinnosti spojené se nápravou tohoto neblahého stavu.

Informace jak zlepšit zdravotní stav obyvatelstva jsou známé již delší dobu, ale zůstaly nevyužité. Poznáním vlivu kyselých dešťů na zdraví lidí dostaly tyto poznatky nový impulz k aktualizaci. Po zvážení všech souvislostí se zdá být nutné předložit je do diskuse o příští podobě zdravotnictví. To je určitě práce pro expertní komisi, která by měla být ustavena při MZ. To mimo jiné proto, že příští práce zdravotnictví v segmentu civilizačních chorob bude muset vycházet z jejich novějšího definování jako onemocnění, která vznikají v celé populaci z nedostatku biologicky nezbytných látek ve stravě.

Než se seznámíme s dalšími souvislostmi, připomeňme všem zúčastněným a zájemcům o tuto problematiku, že Ministerstvo zdravotnictví má povinnost  řešit popsanou situaci podle § 69 zák. 20/1966 Sb. Má při tom využít dosažené úrovně vědeckého poznání a „pohotově převádět výsledky vědy do praxe tak, aby zdravotní péče byla poskytována na nejvyšší dosažitelné úrovni“. MZ v minulosti na připomínání této povinnosti nereagovalo. K jejímu účinnějšímu připomínání asi bude třeba širší občanská angažovanost. Jádro výsledků vědy, které by MZ mělo přenést do zdravotnictví spolu s dalšími navazujícími poznatky a reagovat na ně, je popsáno v dalším odstavci:

Nárůst výskytu civilizačních chorob má hlavní příčinu v deficitu minerálů v půdě. Nedostatek minerálů nedovoluje rostlinám vytvářet vitamíny, na jejichž dostatečném příjmu je člověk existenčně závislý. Tuto informaci je třeba spojit s popisem biochemických procesů v buňkách, o nichž víme, že jejich chod je závislý na funkčnosti řídících enzymů. Ta není myslitelná bez specifických kofaktorů, kterými jsou vitamíny a minerály. Výsledkem jejich deficitu je pak porucha v chodu zmíněných procesů, doprovázená hromaděním toxického metabolitu homocysteinu v krvi. U jeho účinků začíná kaskáda dalších poruch, na jejichž konci jsou jednotlivé civilizační choroby.

Shrnutím těchto informací známe příčinu české zdravotní mizérie (nebo raději řekněme i katastrofy, protože narůstání úmrtnosti na KVO o 2 % ročně až po překročení 70 %, snese takové označení). Studujeme-li jednotlivé známé enzymy a jejich kofaktory, figurují při tom jména vitamínů a minerálů, o nichž z praxe víme, že jejich dodávání zlepšuje zdravotní stav těch, kteří je pravidelně užívají.

Zlepšení zdravotního stavu lidí, kteří berou vitamíny v souladu s doporučeným systémem, ukázala mezinárodně provedená víceletá studie na dostatečném počtu lidí. Jejím výsledkem bylo snížení výskytu nemocí srdce a cév v pokusné skupině o více než 60 %. Nabízíme politikům i lékařům, aby si představili, kolik peněz se ve zdravotnictví ušetří snížením nákladů na vyšetřování a léčení jen v této samotné skupině nemocí po zlepšení zdravotního stavu o 60 %. Zatím necháváme stranou rychlost dosažení těchto výsledků a specifikaci „darů“, které mohou politici občanům poskytnout realizací opatření, která vyplývají z tohoto textu.

Na závěr ještě nabídněme lékařům představu, jaké platy by asi mohli mít, kdyby využili možnost vlastní prací uspořit pro kasu zdravotnictví cca 40 mld. Kč za rok. Tuto sumu by v úsporách na vyšetřování a léčení přinesla prevence jen na samotných KVO. Politikům lze doporučit, aby také kalkulovali, kolik miliard bude možné vrátit ze zdravotnictví jako posílení státního rozpočtu a k umazání jeho deficitu, když je známo, že provedení primární prevence nenese izolovaně výsledky jen v kategorii KVO, ale v celém segmentu civilizačních chorob, protože jejich příčina je společná. Zbývá závěrečná otázka: Čím to, že na vyzdvihnutí významu zisku nezůstalo v představách o systémovém řešení problémů péče o zdraví žádné místo?